Živá EVE : Magnuska úskočná

Jsme daleko od životem bujících Výšin Říše v nehostinných pustinách Hlubin. V místech, kde prázdnota a nebezpečí jedno jsou. Zdánlivě skličující pustina. Ale i zde nalézáme život. Přežijí zde, ale jen ti nejrychlejší, nejodolnější a nejmazanější. Svět, kde lovec je kořistí. Jako právě před námi. Tři zástupci Nestorů hrabavých, právě poklidně spásají hejno spáčů hlubinných. Pro takovou trojičku není ani plno dospělců žádný problém a během pár hodin dokážou tito tři vyčistit celou oblast. Zdržují se mimo hnízdo jen zřídka.  Ačkoliv obezřetní, již teď se k nim blíží mnohem větší nebezpečí, než jsou oni sami nebo spáči. Skrytá hrozba z odlehlých oblastí Hlubiny. To čeho budeme za pár okamžiků svědky je však jen vrcholem našeho trpělivého pozorovaní jednoho z nejtajemnějšího a nejzajímavějšího druhu žijícího v hlubinách. Než se vše završí, ohlédněte se prosím s námi na počátek našeho pátrání. Počátek naší cesty za poznáním života Magnusky úskočné!

“Kerbírovití (Cerberidae) – hojně rozšířená čeleď v EVE. Obývá všechny niky, Výšiny, Nížiny, Hladinu i Hlubinu v niž vyhledává tu nejvýživnější potravu, kterou se neomaleně sytí. Díky tomu nabývá mnoha různých forem od malých rychlých až po gigantické exempláře žijící v Hlubinách. Jsou velmi obezřetní. Povětšinou žijí sami, popřípadě tvoří malé smečky, aby zefektivnili spásání i svou obranu. Ačkoliv jsou sami převážně dravci, často se stávají kořistí jiných agresivnějších druhů, kteří touží po jejich nesmírně kvalitním mase.” zdroj Wikipodie

Naše putování započalo již mnohem dříve. V prostorách  Institutu xenobiologie v Rostocku s profesorem Georgem Äpfelsonem, odborníkem na kerbírovité. O této pestré skupině živočichů bylo již napsáno mnohé, ale nás zaujala jedna z jejich vzácnějších dravých forem, Magnuska úskočná. “Je paradoxem”, rozvíjel náš zájem profesor, “že navzdory našemu hlubokému porozumění kerbířům obecně, víme exaktně jen pramálo o tomto vzácném poddruhu. Většina informací je jen snůškou domněnek.” Trvalo řadu týdnů, než jsme shromáždili všechny ty kusé útržky teoretiků a veškerá povolení. Nakonec jsme se přeci jen vyzbrojeni touhou poodhalit závoj tajemství nad dalším tvorem žijícím ve světě EVE i nejmodernější sledovací technikou nalodili na průzkumné plavidlo CCP Reykjavík světové astrofyzikální společnosti. Spolu s profesorem naše výprava zamířila do Nížin. Ačkoliv magnusky žijí v Hlubinách, nezřídka podnikají hladové výpady do jiných ekosystémů pod rouškou noci.”Nejsme si vůbec jistí, ale pravděpodobně zde napadají jiné druhy, které se v Hlubinách nevyskytují… Jistě se ale nejedná o nedostatek potravy, spíše je to rysem přirozené agrese, kterou si potřebují vybít. Mají-li snadný přístup ke kořisti, využijí toho.” Doufáme, že se nám podaří tuto vlastnost obrátit proti nim samotným. Je zapotřebí nějakou magnusku odchytit, umístit sledovací čip a pokusit se jí následovat do jejího hnízdiště v Hlubinách.

“Magnuska úskočná (Magnus dolosus) – dravý druh čeledi hlubinných kerbírovitých. Pravděpodobně slepá evoluční větev. Vývojově zaostalá.  Endemit obývající malé území v Hlubině, kde si buduje opevněná hnízda. Převážně se živý spáči hlubinnými či ostatními kerbírovitými, ale nepohrdne ani spásáním plynů nebo asteroidů. Extrémně agresivní a teritoriální! Loví především v Hlubinách, ale jsou zdokumentovány i případy napadení magnuskou při Hladině nebo i v Nížinách.” zdroj Wikipodie

Magnusky úskočné vděčí za své jméno španělskému akademikovi a velkému milovníkovi života Hlubin docentu Augustýnu Magnusovi, který jako první na základě rozsáhlé studie trusu a kosterních pozůstatků rozlišil tento druh od ostatních, hojněji rozšířených a vyspělejších, dravých typů kerbírů žijících v Hlubinách. Unijky krvavé (Unione cruenta), přenosky ztracené (Transmissio perieratis) či němčičky atztechovi (Germanos atztech) jsou evolučně velmi pokročilé druhy, které dalece překonávají magnusky. Přesto se zdá, že navzdory tomuto hendikepu magnusky prosperují a naše expedice si tedy jako cíl vytyčila hlubší porozumění tomuto pozoruhodnému rozporu.

“Křižíkovití (Crucedae) – čeleď jehož zástupci obývají celý svět EVE.  Jsou neoddělitelným pilířem potravního řetězce pro téměř všechny ostatní skupiny tvorů.” zdroj Wikipodie

Dny a týdny zprvu plné horečného zápalu začala zvolna ubíjet marnost. Stoprocentně připravený tým jen zoufale sledoval Nížiny hemžící se všemi formami pestrého života v EVE, ale magnusky nikde. Naše prostředky na tento projekt byly pochopitelně omezené a vše nasvědčovalo, že se budeme muset smířit s neúspěchem. V okamžiku pochybnosti se nám však dostalo informace od jiné expedice, že spatřili magnusky ve Výšinách. Neměli jsme co ztratit. Naděje umírá poslední a s ní i naše odhodlání.

“Pokud unijky krvavé mají početný roj, němčičky atztechovi dokonale vyvinutá těla, přenosky ztracené organizovanou smečku, magnusky úskočné mají hladovou tlupu.” RNDr. Ignác Šohaj

Život z Hlubin se zpravidla vyhýbá Výšinám. Ekosystém svázaný pevným řádem utiskuje samotnou podstatu jejich divokosti, je však zdrojem některých esenciálních prvků, které v Hlubinách nenaleznete. Objeví-li bezpečnou cestu tunýlky v prostoru, červodíry, vyrojí se i tu. Tyto červodíry však nikdy nevydrží příliš dlouho, hroutí se časem i každým průlezem, je proto nutné neotálet. Byl to souboj s nadějí na vlnách zvědavosti, která nás podněcovala neustanout v pátrání.
“Taka a líta! Þar við hliðið! Sjá?” udeřil nás výkřik jednoho z členů islandské posádky. Není sto slovy popsat to nadšení celého našeho štábu, když jsme ji zahlédli. Bylo to neuvěřitelné! Skoro jako bychom již dosáhli samotného cíle a přitom toto byl teprve začátek. Magnuska hbitě proskakovala přes Výšiny. Jak profesor bystře rozpoznal, měla přítělní měchýřky plné cenných živin, a my jsme věděli, že ji za žádnou cenu nesmíme nechat utéct bez čipu. Směřovala totiž domů. Do Hlubin.

“Spáč hlubinný (Dormienti profundus) –  jeden z nejnebezpečnějších a současně na živiny nejbohatších druhů čeledi křižíkovitých. Tento druh se vyskytuje od hranic Hladiny po nejzazší Hlubinu, kde mohou dorůstat obřích rozměrů. Vyskytují se především ve velkých hejnech vedených statnými jedinci, kteří velmi zarputile brání své teritorium. Ačkoliv jsou velmi nebezpeční samy jsou hlavní potravou pro ostatní tvory žijící v Hlubinách.” zdroj Wikipodie

Nebylo to vůbec snadné, ale nakonec se přeci jen podařilo. Vasilka, jak jsme ji začali říkat po námořníkovi Vasilij Linhardovi, který jí první spatři, v jednom okamžiku zaváhala a věnovala nám tak dar z nejcennějších. Dost času umístit na ní sledovací zařízení. Vasilka nevědoma si naší zvídavé přítomnosti pokračovala dál přes Výšiny, nikoliv však na dlouho. V nečekané náhlosti se odrazila únikem přímo do červodíry vedoucí do Hlubin. Jen díky sledovacímu čipu jí tak bylo možné dál následovat. Vasilka se tak nedobrovolně stala naším průvodcem ve světě, kde smrt není vidět, kde kořist se stává lovcem, kde úskok je útokem, kde přežijí jen ti z nejlepších, do světa magnusky úskočné.
S tichosti jsme naslouchali monotónnímu šumu gravitačních vln a nebyli jsme sto ubránit se bezbřehému pocitu, strachu a úzkosti, který nás svíral. V zázemí komfortu CCP Reykjavík obklopeni přáteli a posádkou na nás přesto dotírala prázdnota magické Hlubiny. Každý kdo tu chce přežít, musí mít silně vyvinuté smysly sluchu, čichu a hmatu. Sluchem zachytíte průchod někoho cizího červodírou, čichem (scan) snadno nepozorovaně zpozorujete hrozbu i kořist v okolí. Nejdůležitější je však hmat (probing), rozvinutá smyslová vlákna zakončena citlivými receptory dokážou nalézt kořist, nebezpečí i červodíry.
Vasilka nás nepřestávala udivovat. Zatímco ve Výšinách působila lehce zmateně, tady v prostoru zdánlivé prázdnoty, pronikala napříč Hlubinou, komplikovanou sítí červoděrovích tunýlků. Nebylo pochyb, kam směřuje. Poslední prosmýknutí se hroutící se červodírou a procitli jsme němým úžasem. Přes závoje rubínové mlhy se před našimi zraky vynořil nový svět. Jako Alenka, která propadla králičí norou, i my překročili hranici mezi pouští prázdnoty a rozkvetlou zahradou. Osm kulovitých hnízd osazených žahavými trny poskytovalo bezpečný domov i v tak nehostinném prostředí jakým je Hlubina. Vasilka rozverně zamířila k jednomu z nich. Byla zpět doma po dlouhé vysilující a nebezpečné cestě. A i my jsme si zvolna uvědomili, že toto místo se stane naším domovem pro několik dní následujících.
Je pozdní odpoledne a magnusky se počínají zvolna probouzet. Přibývají stále další a my si začínáme uvědomovat společenské i charakterové rozdíly. Zatímco mladší a rozvernější se jen tak převalují v hnízdech nebo se cvičně perou mimo ně, ti starší a zodpovědnější, je-li bezpečno, začínají pracovat napilno. Snášejí výdobytky z planetárních snůšek, okusují asteroidy či sosají plyny.  Se soumrakem je kolem hnízd stále živěji. Vyhladovělé magnusky netrpělivě očekávají probuzení nejsilnějších kusů, kteří jim umožní zaútočit na stáda spáčů.
Aby se však jedni mohli v bezpečí sytit, jiní musí strážit. U každého vstupu na jejich území jsou posedlí ostražitostí zastřeni před zraky dravců i kořistí mimikrou, strážci. Ve skrytu naslouchají, čichají a ohmatávají prostor kolem. Jen tak dokážou udržet své domovi v bezpečí neboť v Hlubinách je cenou svobody věcná ostražitost.

“Ég held að þeir hafi ekki börn, því að þeir er borðaður…” Vasilij Linhard

Teprve dlouhodobé pozorování nám umožnilo lépe pochopit etologii magnusek. Navzdory vrozené agresivitě a hrabivosti, toliko společně všem kerbírovitým, vykazují překvapivou sociální solidaritu vůči mláďatům či raněným. Z našich poznatků usuzujeme, že veškeré potravinové zdroje na jejich domácím území přenechávají celému společenství. Maso ulovených spáčů snášejí do společných hnízd, kde jsou poté rozděleny mezi všechny členy. Oproti tomu, proniknou-li na cizí území, zdvořilá solidarita jde stranou a každý se snaží urvat pro sebe co nejvíce. Tato pozoruhodná dualita se vine jako červená nit napříč celým životem magnusek. Většina jedinců vykazuje vysoký stupeň autonomie, což vede k mnoha nesourodostem. V boji i v běžném soužití. Domníváme se, že lví podíl na dlouhodobém sociálním klidu má na svědomí vůdčí samec. Za celou dobu našeho pozorovaní, se probudil jen výjimečně. Výsledkem byl však vždy průkazných pokles stresu a hašteřivých půtek mezi magnuskami. Zůstává prozatím jen spekulací, jakým způsobem k tomu dochází. Profesor se přiklání k hypotéze, že vůdčí samec emituje směs feromonů, které potlačují agresi, sobeckost a snahu ostatních dominantních kusů o nadvládu. Je nepochybné, že bez této či jiné altruistické stimulace by se magnusky již dávno požraly mezi sebou.

“Kam ani čert nevleze, tam už něco ožírá magnuska.” Doc. Auqustýn Magnus

Život magnusek není vůbec lehký. Žijí v prostředí, kde neustále se měnící síť červoděr přináší zahrady hojnosti, ale stejně tak i smrtelné hrozby. Jako právě teď. Jedinci na stráži pocítili rozechvění na předivu gravitačních vln. Okamžitě začínají smysly pátrat po jeho zdroji, zatímco informují ostatní o potencionálním nebezpečí. Kdo může, co nejrychleji se stahuje do bezpečí hnízd. Záhy čichem zachytí vetřelce. Není pochyb, že pronikl z nové červodíry. Zatímco se jedni ve strachu stahují, první strážci míří k ústí hrozby. Hra na loveného lovce začíná. První magnuska proniká dovnitř i svědomím, že na druhé straně může již číhat smrt. V hnízdech se prvotní panika začíná tavit na hladovou agresi. Záhy však strážce vysílá varovné signály. Území na druhé straně patří jinému dravému druhu. Magnusky nyní stojí před nelehkým rozhodnutím. Pokusit se tunýlek strhnout a riskovat napadení nebo čekat v bezpečí hnízd a hladovět. Strach je dobrý sluha ale špatný pan. Nakonec vítězí pošetilá odvaha hnána nenasytností. Probouzí se jeden z největších kusů a několik dalších menších. Trvá jen krátce a tlupa vyráží k červodíře. Kulička osudu je vržena proti ruletě odhodlání. Jako první proniká jedna z nejmenších magnusek, forma malé hlenovky, má silně vyvinuté slizové žlázy. Co nejrychleji obklopí hlenem ústí na straně nepřítele, aby v případě útoku zpomalila jeho postup. Vzápětí se tunýlkem prodírají další magnusky. Právě včas. Čichem akorát zachytili roj přenosek ztracených, které číhaly na tuto chvíli. Bude trvat jen několik vteřin a dorazí.  V takovém počtu nebudou váhat proniknout k magnuskám i za cenu, že se za nimi tunýlek zbortí.
Jsou dny přežití i dny smrti. Rychle se protlačily zpět domů a poslední největší za sebou červodíru strhla. Dnes a denně musí podobně riskovat, aby udržely svůj domov daleko od všech nepřátel. Měly štěstí, které podpořily vší silou, ale mnoho jich v minulosti zahynulo a mnoho jistě zahyne, při obraně domova.
Tak jako se však stávají magnusky kořistí silnějších, tak i ony neváhají napadat slabší a nepozorné. Zákon přírody zabij nebo budeš zabit, platí všude a v Hlubinách trojnásob. V časech poklidných, kdy v jejich domovině vládne relativní klid, se nejdravější jedinci vydávají slídit. Pokud budou čekat, napadnou je jen silnější, pokud samy chtějí něco ulovit, musí hledat. O co menší a křehčí tím agresivnější. Pronikají pod rouškou mimikry červodírami a pátrají po dalších tunelech dál a dál. Kamkoliv se prosmýknou, čichají a omakávají vše kolem, zda nezachytí kořist samotnou nebo alespoň její stopu, ještě nepozřené mrtvé spáče či poškozené tunýlky. Desítky ba stovky prázdných hlubokých území s nadějí, že zachytí kořist.

“Jsou ještě primitivnější, než jsme si původně mysleli.” Mgr. Georg Äpfelson Ph.D.

I my jsme se stali svědky mnoha úspěšných dravých útoku magnusek na nebohé kerbírky, snažících se urvat něco z toho ohromného bohatství skrývajícího se v Hlubinách. Naše působení mezi nimi se ale chýlilo ke konci a nadšení zvolna střídala hořká představa veškeré té akademické práce, která nás čeká při zpracovávání nashromážděných vědeckých dat z naší expedice. Několik týdnu dobrodružného vzrušení proti rokům nudného katalogování, podobně jako slíďáci magnusek, kteří se nekonečně prodírají prázdnotou v očekávání kratičkého vzrušení z lovu. Ovšem jako nám se těch pár okamžiku vědeckého odhalení stalo posedlostí tak i oni nikdy neustanou hnáni neukojitelným hladem. Štěstí přeje odhodlaným. Hrátkou osudu v poslední den našeho působení v Hlubinách jsme my i oni byli po zásluze odměněni. Jedna z magnusek zachytila stopu něčeho opravdu velkého. Byl to čas dopřát našim zrakům na rozloučenou něco opravdu mimořádného.
Tři zástupci kerbírovitých, gigantická morosnice a archonka spolu s drobným rapírkem, právě poklidně spásají hejno spáčů hlubinných. Pro takovou trojičku není ani plno dospělců žádný problém a během krátkého okamžiku dokážou tito tři vyčistit celou oblast. Zdržují se tak mimo hnízdo jen opravdu krátce. Ačkoliv obezřetní, již teď se k nim blíží mnohem větší nebezpečí, než jsou oni samy nebo spáči. Skrytá hrozba z odlehlých oblastí Hlubiny.

“Na co by stačila jedna, dělá jich pět. Na co je třeba deseti, dělají tři.” RNDr.Kristián Mareček, CSc.

Chyby se neodpouští lidem ani kerbírům. Pošetilost, opustit bezpečí hnízda, pokud si nestřežíte přístupové tunýlky je chybou z největších. Stačí byť jen jedna jediná maličkatá magnuska, která nepozorovaně pronikne a karty se obrátí, z lovce se stane kořist. Co nejrychleji určila pozici pastvy. A již se nepozorovaně plížila blíž a blíž. I přesto, že by útok jistojistě nepřežila, její odhodlaná zuřivost jí žene kupředu. Jakoby tito malý slídilové žili jen pro tento okamžik. Najít, zakousnout, držet co nejdéle a zemřít. Nebezpečí nepramení jen s kerbírů samotných, ale i zoufalého hejna spáčů, kteří v panice bojují o život, a zaútočí na vše kolem. Napětí se stupňuje! Náhle se objevuje další magnuska. Neuvěřitelné ani my jsme oni nevěděli! Větší a robustnější, zbavena mimikry se hladově, bez jediného zaváhaní vrhá v osamění po gigantické morosnici. Všichni proti všem. Kerbíři se ale nehodlají smířit s neodvratným. Malý rapírek rychle začíná útočící magnusku zpomalovat sítěmi, tak aby jí morosnice dokázala zasáhnout. Je to hra se smrtí, v které může zvítězit jen jeden. Pud sebezáchovy je smeten nespoutanou zuřivostí magnusky, která odmítá ustoupit navzdory smrtelným zraněním, které utrpěla. Zdánlivě zbytečná oběť. Magnuska několikrát zasažena morosnicí i zoufalými spáči oslepující křeči umírá. Pomíjivé vítězství kerbírů. I nám je zřejmé, že čas, který byl tak draze vykoupen se pro ně stane osudným. A už se objevuje další! Větší a mnohem urostlejší forma hlenovce, který vzápětí rozstřikuje paralyzující sliz všude kolem sebe, aby zabránil kerbírům v poslední naději na útěk.

“Občas se zdá, že spolu komunikují jazykem, kterému samy nerozumí.” Doc. Auqustýn Magnus

Náhle nestačíme počítat. Magnusky se vynořují jedna za druhou. Od malých po velké. Bitva o maso začíná! Přečíslení kerbíři  bojují o přežití. Zpomalující rapírek, smrtící morosnice a archonka, která usilovně hojí jejich rány, jsou věru nepříjemnými soupeři. Magnusky jsou jako žraloci, je lhostejno zda jde o krev a bolest vlastní či cizí, důležité je, že teče. Bičuje je to k vražedné šílenosti. Co postrádají na organizaci a počtu, to dohánějí posedlou krvežíznivostí bez ohledu na vlastní ztráty. Většina tlupy se snaží roztrhat rapírka. Zprvu neúspěšně, protože je velmi rychlý a podporován archonkou. Síly jsou zdá se vyrovnány. Čas ale hraje proti všem. Nikdo netuší, jestli už teď se k nim potajmu neplíží jiný dravec. Krev se rychle siří Hlubinou a vábí smrt. Naštěstí pro magnusky, archonka začíná zvolna podléhat otravě neurotoxinu, který jí odčerpává sílu. Vyčerpaný rapírek trhán nemilosrdnou tlupou nakonec prohrává svůj boj o život. V tu chvíli se kerbíři stávají bezbrannou kořistí. Morosnice je přespříliš veliká, aby dokázala rychlé magnusky zasáhnout. V tom čase můžeme jen sledovat agónii, na které tančí hladové magnusky. Každá chce zasadit nejkrutější ránu. Urvat pro sebe co nejvíc toho lahodného pocitu vítězství. I přesto trvá skoro dalších patnáct minut, než se magnusky pustí do požírání jejich nehybných těl.
Dnes se nasytily, ale již zítra se oni samy mohou stát potravou jiných. Krutá podstata života, že zrození i štěstí jednoho je vykoupeno smrtí a utrpením druhého.

“Důkazem nevyzpytatelnosti božího plánu je to, že magnusky ještě nevyhynuly, ale dokonce prospívají!” RNDr. Kristián Mareček, CSc.

Během těch několika dnů nám Vasilka umožnila nahlédnout mezi nejpozoruhodnější tvory v Hlubinách. Život EVE má mnoho podob a tváří, a magnuska úskočná je jen jednou mnoha z nich. Je pozoruhodné, že navzdory relativně malému počtu, nedostatku lovecké inteligence a organizace, i vývojové zaostalosti, se stále úspěšně množí a přežívá mezi všemi ostatními druhy v Hlubinách. Netroufáme si hádat, jak dlouho ještě dokáže vzdorovat selekčnímu tlaku, ale jedno se ji upřít nedá, zvládá to již dlouho a na své straně mají spojence z největších, neukojitelný hlad.

Pokud i navzdory výše zmíněnému máte zájem dozvědět se více o rozmnožovacích zvyklosti magnusek úskočných, prosím neváhejte se obrátit na ethologické centrum pod vedením Ondroush, Bambid a KonanCZ.
Děkujeme.

Vyrobil: skupina Volný čas s.r.o.
Produkce: CCP, HTC, Microsoft
Odborní poradci: Aratrova žena, Konanova žena
Korektura: Kristina Puljuv
Poděkování: Auqustýnovi španělskému
Věnováno malému Vasilovi a všem ostatním dětem pracujícím v těžkém hutním průmyslu.