Živá EVE : Magnuska úskočná

Jsme daleko od životem bujících Výšin Říše v nehostinných pustinách Hlubin. V místech, kde prázdnota a nebezpečí jedno jsou. Zdánlivě skličující pustina. Ale i zde nalézáme život. Přežijí zde, ale jen ti nejrychlejší, nejodolnější a nejmazanější. Svět, kde lovec je kořistí. Jako právě před námi. Tři zástupci Nestorů hrabavých, právě poklidně spásají hejno spáčů hlubinných. Pro takovou trojičku není ani plno dospělců žádný problém a během pár hodin dokážou tito tři vyčistit celou oblast. Zdržují se mimo hnízdo jen zřídka.  Ačkoliv obezřetní, již teď se k nim blíží mnohem větší nebezpečí, než jsou oni sami nebo spáči. Skrytá hrozba z odlehlých oblastí Hlubiny. To čeho budeme za pár okamžiků svědky je však jen vrcholem našeho trpělivého pozorovaní jednoho z nejtajemnějšího a nejzajímavějšího druhu žijícího v hlubinách. Než se vše završí, ohlédněte se prosím s námi na počátek našeho pátrání. Počátek naší cesty za poznáním života Magnusky úskočné!

“Kerbírovití (Cerberidae) – hojně rozšířená čeleď v EVE. Obývá všechny niky, Výšiny, Nížiny, Hladinu i Hlubinu v niž vyhledává tu nejvýživnější potravu, kterou se neomaleně sytí. Díky tomu nabývá mnoha různých forem od malých rychlých až po gigantické exempláře žijící v Hlubinách. Jsou velmi obezřetní. Povětšinou žijí sami, popřípadě tvoří malé smečky, aby zefektivnili spásání i svou obranu. Ačkoliv jsou sami převážně dravci, často se stávají kořistí jiných agresivnějších druhů, kteří touží po jejich nesmírně kvalitním mase.” zdroj Wikipodie

Naše putování započalo již mnohem dříve. V prostorách  Institutu xenobiologie v Rostocku s profesorem Georgem Äpfelsonem, odborníkem na kerbírovité. O této pestré skupině živočichů bylo již napsáno mnohé, ale nás zaujala jedna z jejich vzácnějších dravých forem, Magnuska úskočná. “Je paradoxem”, rozvíjel náš zájem profesor, “že navzdory našemu hlubokému porozumění kerbířům obecně, víme exaktně jen pramálo o tomto vzácném poddruhu. Většina informací je jen snůškou domněnek.” Trvalo řadu týdnů, než jsme shromáždili všechny ty kusé útržky teoretiků a veškerá povolení. Nakonec jsme se přeci jen vyzbrojeni touhou poodhalit závoj tajemství nad dalším tvorem žijícím ve světě EVE i nejmodernější sledovací technikou nalodili na průzkumné plavidlo CCP Reykjavík světové astrofyzikální společnosti. Spolu s profesorem naše výprava zamířila do Nížin. Ačkoliv magnusky žijí v Hlubinách, nezřídka podnikají hladové výpady do jiných ekosystémů pod rouškou noci.”Nejsme si vůbec jistí, ale pravděpodobně zde napadají jiné druhy, které se v Hlubinách nevyskytují… Jistě se ale nejedná o nedostatek potravy, spíše je to rysem přirozené agrese, kterou si potřebují vybít. Mají-li snadný přístup ke kořisti, využijí toho.” Doufáme, že se nám podaří tuto vlastnost obrátit proti nim samotným. Je zapotřebí nějakou magnusku odchytit, umístit sledovací čip a pokusit se jí následovat do jejího hnízdiště v Hlubinách.

“Magnuska úskočná (Magnus dolosus) – dravý druh čeledi hlubinných kerbírovitých. Pravděpodobně slepá evoluční větev. Vývojově zaostalá.  Endemit obývající malé území v Hlubině, kde si buduje opevněná hnízda. Převážně se živý spáči hlubinnými či ostatními kerbírovitými, ale nepohrdne ani spásáním plynů nebo asteroidů. Extrémně agresivní a teritoriální! Loví především v Hlubinách, ale jsou zdokumentovány i případy napadení magnuskou při Hladině nebo i v Nížinách.” zdroj Wikipodie

Magnusky úskočné vděčí za své jméno španělskému akademikovi a velkému milovníkovi života Hlubin docentu Augustýnu Magnusovi, který jako první na základě rozsáhlé studie trusu a kosterních pozůstatků rozlišil tento druh od ostatních, hojněji rozšířených a vyspělejších, dravých typů kerbírů žijících v Hlubinách. Unijky krvavé (Unione cruenta), přenosky ztracené (Transmissio perieratis) či němčičky atztechovi (Germanos atztech) jsou evolučně velmi pokročilé druhy, které dalece překonávají magnusky. Přesto se zdá, že navzdory tomuto hendikepu magnusky prosperují a naše expedice si tedy jako cíl vytyčila hlubší porozumění tomuto pozoruhodnému rozporu.

“Křižíkovití (Crucedae) – čeleď jehož zástupci obývají celý svět EVE.  Jsou neoddělitelným pilířem potravního řetězce pro téměř všechny ostatní skupiny tvorů.” zdroj Wikipodie

Dny a týdny zprvu plné horečného zápalu začala zvolna ubíjet marnost. Stoprocentně připravený tým jen zoufale sledoval Nížiny hemžící se všemi formami pestrého života v EVE, ale magnusky nikde. Naše prostředky na tento projekt byly pochopitelně omezené a vše nasvědčovalo, že se budeme muset smířit s neúspěchem. V okamžiku pochybnosti se nám však dostalo informace od jiné expedice, že spatřili magnusky ve Výšinách. Neměli jsme co ztratit. Naděje umírá poslední a s ní i naše odhodlání.

“Pokud unijky krvavé mají početný roj, němčičky atztechovi dokonale vyvinutá těla, přenosky ztracené organizovanou smečku, magnusky úskočné mají hladovou tlupu.” RNDr. Ignác Šohaj

Život z Hlubin se zpravidla vyhýbá Výšinám. Ekosystém svázaný pevným řádem utiskuje samotnou podstatu jejich divokosti, je však zdrojem některých esenciálních prvků, které v Hlubinách nenaleznete. Objeví-li bezpečnou cestu tunýlky v prostoru, červodíry, vyrojí se i tu. Tyto červodíry však nikdy nevydrží příliš dlouho, hroutí se časem i každým průlezem, je proto nutné neotálet. Byl to souboj s nadějí na vlnách zvědavosti, která nás podněcovala neustanout v pátrání.
“Taka a líta! Þar við hliðið! Sjá?” udeřil nás výkřik jednoho z členů islandské posádky. Není sto slovy popsat to nadšení celého našeho štábu, když jsme ji zahlédli. Bylo to neuvěřitelné! Skoro jako bychom již dosáhli samotného cíle a přitom toto byl teprve začátek. Magnuska hbitě proskakovala přes Výšiny. Jak profesor bystře rozpoznal, měla přítělní měchýřky plné cenných živin, a my jsme věděli, že ji za žádnou cenu nesmíme nechat utéct bez čipu. Směřovala totiž domů. Do Hlubin.

“Spáč hlubinný (Dormienti profundus) –  jeden z nejnebezpečnějších a současně na živiny nejbohatších druhů čeledi křižíkovitých. Tento druh se vyskytuje od hranic Hladiny po nejzazší Hlubinu, kde mohou dorůstat obřích rozměrů. Vyskytují se především ve velkých hejnech vedených statnými jedinci, kteří velmi zarputile brání své teritorium. Ačkoliv jsou velmi nebezpeční samy jsou hlavní potravou pro ostatní tvory žijící v Hlubinách.” zdroj Wikipodie

Nebylo to vůbec snadné, ale nakonec se přeci jen podařilo. Vasilka, jak jsme ji začali říkat po námořníkovi Vasilij Linhardovi, který jí první spatři, v jednom okamžiku zaváhala a věnovala nám tak dar z nejcennějších. Dost času umístit na ní sledovací zařízení. Vasilka nevědoma si naší zvídavé přítomnosti pokračovala dál přes Výšiny, nikoliv však na dlouho. V nečekané náhlosti se odrazila únikem přímo do červodíry vedoucí do Hlubin. Jen díky sledovacímu čipu jí tak bylo možné dál následovat. Vasilka se tak nedobrovolně stala naším průvodcem ve světě, kde smrt není vidět, kde kořist se stává lovcem, kde úskok je útokem, kde přežijí jen ti z nejlepších, do světa magnusky úskočné.
S tichosti jsme naslouchali monotónnímu šumu gravitačních vln a nebyli jsme sto ubránit se bezbřehému pocitu, strachu a úzkosti, který nás svíral. V zázemí komfortu CCP Reykjavík obklopeni přáteli a posádkou na nás přesto dotírala prázdnota magické Hlubiny. Každý kdo tu chce přežít, musí mít silně vyvinuté smysly sluchu, čichu a hmatu. Sluchem zachytíte průchod někoho cizího červodírou, čichem (scan) snadno nepozorovaně zpozorujete hrozbu i kořist v okolí. Nejdůležitější je však hmat (probing), rozvinutá smyslová vlákna zakončena citlivými receptory dokážou nalézt kořist, nebezpečí i červodíry.
Vasilka nás nepřestávala udivovat. Zatímco ve Výšinách působila lehce zmateně, tady v prostoru zdánlivé prázdnoty, pronikala napříč Hlubinou, komplikovanou sítí červoděrovích tunýlků. Nebylo pochyb, kam směřuje. Poslední prosmýknutí se hroutící se červodírou a procitli jsme němým úžasem. Přes závoje rubínové mlhy se před našimi zraky vynořil nový svět. Jako Alenka, která propadla králičí norou, i my překročili hranici mezi pouští prázdnoty a rozkvetlou zahradou. Osm kulovitých hnízd osazených žahavými trny poskytovalo bezpečný domov i v tak nehostinném prostředí jakým je Hlubina. Vasilka rozverně zamířila k jednomu z nich. Byla zpět doma po dlouhé vysilující a nebezpečné cestě. A i my jsme si zvolna uvědomili, že toto místo se stane naším domovem pro několik dní následujících.
Je pozdní odpoledne a magnusky se počínají zvolna probouzet. Přibývají stále další a my si začínáme uvědomovat společenské i charakterové rozdíly. Zatímco mladší a rozvernější se jen tak převalují v hnízdech nebo se cvičně perou mimo ně, ti starší a zodpovědnější, je-li bezpečno, začínají pracovat napilno. Snášejí výdobytky z planetárních snůšek, okusují asteroidy či sosají plyny.  Se soumrakem je kolem hnízd stále živěji. Vyhladovělé magnusky netrpělivě očekávají probuzení nejsilnějších kusů, kteří jim umožní zaútočit na stáda spáčů.
Aby se však jedni mohli v bezpečí sytit, jiní musí strážit. U každého vstupu na jejich území jsou posedlí ostražitostí zastřeni před zraky dravců i kořistí mimikrou, strážci. Ve skrytu naslouchají, čichají a ohmatávají prostor kolem. Jen tak dokážou udržet své domovi v bezpečí neboť v Hlubinách je cenou svobody věcná ostražitost.

“Ég held að þeir hafi ekki börn, því að þeir er borðaður…” Vasilij Linhard

Teprve dlouhodobé pozorování nám umožnilo lépe pochopit etologii magnusek. Navzdory vrozené agresivitě a hrabivosti, toliko společně všem kerbírovitým, vykazují překvapivou sociální solidaritu vůči mláďatům či raněným. Z našich poznatků usuzujeme, že veškeré potravinové zdroje na jejich domácím území přenechávají celému společenství. Maso ulovených spáčů snášejí do společných hnízd, kde jsou poté rozděleny mezi všechny členy. Oproti tomu, proniknou-li na cizí území, zdvořilá solidarita jde stranou a každý se snaží urvat pro sebe co nejvíce. Tato pozoruhodná dualita se vine jako červená nit napříč celým životem magnusek. Většina jedinců vykazuje vysoký stupeň autonomie, což vede k mnoha nesourodostem. V boji i v běžném soužití. Domníváme se, že lví podíl na dlouhodobém sociálním klidu má na svědomí vůdčí samec. Za celou dobu našeho pozorovaní, se probudil jen výjimečně. Výsledkem byl však vždy průkazných pokles stresu a hašteřivých půtek mezi magnuskami. Zůstává prozatím jen spekulací, jakým způsobem k tomu dochází. Profesor se přiklání k hypotéze, že vůdčí samec emituje směs feromonů, které potlačují agresi, sobeckost a snahu ostatních dominantních kusů o nadvládu. Je nepochybné, že bez této či jiné altruistické stimulace by se magnusky již dávno požraly mezi sebou.

“Kam ani čert nevleze, tam už něco ožírá magnuska.” Doc. Auqustýn Magnus

Život magnusek není vůbec lehký. Žijí v prostředí, kde neustále se měnící síť červoděr přináší zahrady hojnosti, ale stej